Každé místo má svou historii dávnou i nedávnou. Když jsem před lety zvažoval věnovat se historii Dolních Kounic, měl jsem představu, že bych se věnoval především krátkému historickému období let 1960-1980, tedy období, kdy jsem v Kounicích žil a tudíž bych do popisu vkládal své, i když připouštím že subjektivní, vzpomínky a pocity. Kdysi jsem někde četl takovu myšlenku, že historie je něco, co se ve skutečnosti nikdy neodehrálo a většinou to popisují lidé, kteří uvedenou dobu nezažili. A toho jsem se chtěl vyvarovat. Jenže koho zajímá pouhých dvacet let z devítisetleté historie města. A to jsem to začal počítat až od zřízení kláštera. Pozvánkou k návštěvě kláštera začnu, ale chtěl bych se také věnovat novějším stavbám, které vznikly až po II. světové válce. Sice to nejsou vyhledávané památky, ale zásadně ovlivnily život v Dolních Kounicích.

Ale nejprve tedy památky, za kterými do Dolních Kounic míří většina turistů.

Klášter Rosa coeli

V roce 2021 uplyne již 840 let od založení nejstaršího ženského kláštera premonstrátek na Moravě. Samotný řád oslaví 900 let svého trvání. Tento klášter se stal inspirací nejednoho z umělců. Krásnou báseň na jeho oslavu složil básník Jan Skácel. Existuje řada verzí zpracování této básně. Zhudebněnou verzi od písničkáře Vladimíra Veita jsem doplnil záběry, které jsem v minulosti pořídil při svých návštěvách Kounic. Rosa coeli - Jan Skácel .

Zříceninu kláštera Rosa coeli ležící v údolí řeky Jihlavy navštíví ročně tisíce návštěvníků. Klášter Rosa coeli se řadí k nejvýznamnějším středoevropským církevním stavbám vrcholné gotiky. Spolu s hradem tvoří celek, nemající v našich zemích obdoby. Mohutné zdivo klášterního chrámu upoutá každého návštěvníka svou nevšední monumentalitou.

V letních měsících se zde konají též noční prohlídky kláštera, které jsou velice oblíbené. Součástí těchto prohlídek je doprovodný program v těsném sousedství kláštera. Pro návštěvníky je připraveno posezení, k dispozici je drobné občerstvení a v průběhu celého večera probíhá ochutnávka vín místních vinařů. Příjemné posezení doprovází vystoupení hudebních skupin. Interiér kláštera je osvícen pouze pomocí svící a loučí, což přináší neopakovatelné zážitky. V temných chodbách chrámu můžeme zahlédnout jeptišky, nebo zde můžeme potkat například zbrojnoše.

V letních měsících se zde konají též noční prohlídky kláštera, které jsou velice oblíbené. Součástí těchto prohlídek je doprovodný program v těsném sousedství kláštera. Pro návštěvníky je připraveno posezení, k dispozici je drobné občerstvení a v průběhu celého večera probíhá ochutnávka vín místních vinařů. Příjemné posezení doprovází vystoupení hudebních skupin. Interiér kláštera je osvícen pouze pomocí svící a loučí, což přináší neopakovatelné zážitky. V temných chodbách chrámu můžeme zahlédnout jeptišky, nebo zde můžeme potkat například zbrojnoše.

9. 9. 2017 se v areálu kláštera konaly středověké darovací trhy. Byl to již druhý ročník. Odpolednem plným šermu a tance provázel přítomné královský herold pan Libor Olšan z Olšan. 

Kaple sv. Antonína

Poutní kaple sv. Antonína se vypíná na kopci nad řekou. Poutá pozornost návštěvníků města. Kaple je však celoročně uzavřena, přístupna je pouze během vybraných akcí. Ke kapli vede křížová cesta .

Pravidelně se tu v červnu koná pouť ke sv. Antonínu. 5. května zde probíhá mše k poctě sv. Gotharda, patrona místních vinařů. Vždy následující sobotu pak probíhají Svatogothardské slavnosti vinařů na náměstí. Na pozdim, konkrétně 4.10. se zde pravidelně koná Poděkování za úrodu.   

Synagoga

Základy osídlení židů v Dolních Kounicích lze pravděpodobně položit do období budování kláštera. Svědčí o tom i fotografie náhrobku ze starého židovského hřbitova, pořízená v r. 1953. Náhrobek údajně pochází ze 13. století. Židovská komunita v Dolních Kounicích se usadila v blízkosti hradu, v prostoru dnešní ulice Růžová a Tovární. Po vpádu švédských vojsk roku 1645 bylo město vypleněno a poničeno ohněm. Přeživší židé začali budovat svou novou obec v západní poloze od hlavního náměstí, v místě dnešní ulice U škrobárny, později i v prostoru kolem nové synagogy .

Židovský hřbitov

Po vpádu švédských vojsk roku 1645 bylo město vypleněno a poničeno ohněm. Přeživší židé začali budovat svou novou obec v západní poloze od hlavního náměstí, v místě dnešní ulice U škrobárny, později i v prostoru kolem nové synagogy. Jelikož stávající židovský hřbitov se nacházel na opačném konci města, rozhodli se zřídit nový židovský hřbitov , vzdálený asi 200 m od nové synagogy. Byla sem přenesena většina náhrobků z původního židovského hřbitova, na jehož místě se dnes rozprostírá ovocný sad.

V létě 2019 se mi do rukou dostal videozáznam pořízený v roce 1977. Je na něm zachycen aktuální stav Židovské čtvrti, ale především Židovského hřbitova. Tento snímek byl prezentován na amatérské filmové přehlídce v Brně v roce 1978, kde obsadil 1. místo. Komentář k tomuto filmu napsal Olinek Svoboda, místní učitel. Zvukový záznam se bohužel nedochoval, ale jelikož se dochovala písemná předloha, namluvil jsem komentář k videu znovu. Komentář je původní, takže například informace, že je hřbitov nepřístupný, dnes již neplatí. Ve filmu můžeme spatřit náhrobky, které jsou dnes již natolik poničeny, že neznalý návštěvník nemá možnost je správně přiřadit. Židovský hřbitov v roce 1977 od Antonína Bojanovského.

Matyškův mlýn

Nejedná se sice o památku, ke které míří návštěvníci Kounic, ale dle mého názoru za zmínku stojí. Tento mlýn, původně klášterní, je nejstarším průmyslovým objektem ve městě, který sloužil obyvatelům dlouhá staletí. Původní přízemní budova byla po ničivém požáru v roce 1914 přestavěna mlynářem Františkem Moučkou do dnešní podoby. Jeho posledním majitelem byl mlynář Josef Matyšek, který jej vlastnil až do znárodnění v roce 1948.

Ivančický viadukt

Rád bych připomněl jednu technickou památku, která sice neleží v katastru obce, ale ke Kounicím patří. Jedná se o Ivančický viadukt, který v minulosti nesl pojmenování Kounický viadukt. Byl součástí železniční dráhy z Brna do Vídně. Stavěl se pouhé 2 roky a byl slavnostně otevřen 15. září 1870. Tento 375 metrů dlouhý most, nacházející se 42 metrů nad hladinou řeky, byl častým cílem naší cesty, když jsem byl školák. V roce 1978 byl nahrazen novým mostem, vzdáleným pouhých 15 m po proudu řeky. Tento nový most se stavěl 6 let. V roce 1964 byl původní viadukt prohlášen za technickou kulturní památku. Po jeho uzavření byl záměr jej zachovat jako turistickou atrakci. Jelikož se ale nenašly peníze na financování jeho údržby, bylo rozhodnuto o jeho demontáži. Snesení mostu trvalo pouhé 4 dny. V září 1999 po mostu zbylo pouze 1 z 6 polí nacházející se na bránické straně a jeden pilíř, který jej podpírá. Ale ani na údržbu tohoto torza se nedostává peněz a zvažuje se i jeho odstranění.